Zastavte střet civilizací!

Richard mě nedávno upozornil na zajímavé video. Je hlavně o prezentaci některých jevů médii.

Kromě videa nabízíme anglický přepis a český překlad.

ANGLICKÝ PŘEPIS

Západní žena:

Is this how you see me?

Sex mad?
War mongering?
Fascist?
Hypocritical?
World police?
Shallow?
Fat?
Monsters?

Východní žena:

Is this how you see me?

Zealot?
Violent?
Tyrannical?
Medieval?
Repressed?
Bloodthirsty?
Self Destructive?
Monsters?

Obě:

Look again,

Liberated? - Exploited?
Friend? - Enemy?

Are we that different?

Why?

Why are we doing this to each other?

We are afraid,
and they're playing off our fears.

Do these guys speak for you?

65% of Egyptians want democracy.

74% of Jordanians want democracy.

Do these guys speak for you?

81% of Europeans want Middle East peace.

87% of Americans want Middle East peace.

So who speaks for you?

You do.

Global public opinion is the new superpower.

That's you.

If the people lead, the leaders will follow.

2004: Madrid bombings: Millions of Spaniards march against terror, text messages expose the government's lies and bring it down.

2006: US Elections: Online volunteers make millions get-out-the-vote calls. Bush's party defeated.

Millions in the Muslim world are demanding change.

Indonesia.

Lebanon.

Egypt.

Another world is possible.

Together we can stop the clash of civilizations.

Change the policy, change the perception, change the world.

Let's take the first step today.

Demand,
real Middle East peace talks now.

67% of Israelis want real Middle East peace talks now.

62% of Palestinians want real Middle East peace talks now.

Sign the petition now at avaaz.org.

ČESKÝ PŘEKLAD:

Západní žena:

Tak nás vidíte?

Posedlí sexem?
Podněcující válku?
Fašisti?
Pokrytci?
Světová policie?
Povrchní?
Tlustí?
Zrůdy?

Východní žena:

Tak nás vidíte?

Náboženští fanatici?
Násilní?
Tyranští?
Středověcí?
Utlačovaní?
Krvežízniví?
Sebezničující?
Zrůdy?

Obě:

Znovu se podívejte,

Osvobození? - Zneužívaní?
Přítel? - Nepřítel?

Jsme tak rozdílní?

Proč?

Proč si to děláme navzájem?

Bojíme se,
a oni staví na našich obavách.

Mluví tito lidé skutečně za vás?

65% Egypťanů chce demokracii.

74% Jordánců chce demokracii.

Mluví tito lidé skutečně za vás?

81% Evropanů chce mír na blízkém východě.

87% Američanů chce mír na blízkém východě.

Tak kdo za vás mluví?

Jen vy sami.

Světvové veřejné mínění je nová supervelmoc.

A to jste vy.

Pokud budou lidé vést, vůdci je budou následovat.

2004: Bombové útoky v Madridu: Miliony Španělů demonstrují proti terorismu, SMS odhalují lži vlády a způsobují její pád.

2006: Americké volby: Dobrovolníci uskutečňují miliony telefonátů a přesvědčují občany aby šli volit. Bushovi republikáni jsou poraženi.

Miliony muslimů požadují změnu.

Indonésie.

Libanon.

Egypt.

Svět je možné změnit.

Společně můžeme zabránit střetu civilizací.

Změňme politiku, změňme vnímání, změňme svět.

Učiňme první krok již dnes.

Požadujte,
skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

67% Izraelců chce skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

62% Palestinců chce skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

Podepište petici na avaaz.org.


Martin 1

Kdyby tisíc klarinetů...

Po sledování pondělních otázek Václava Moravce jsem postřehl zajímavý rozdíl mezi osobu G. W. Bushe a B. Clintona a stejně tak i rozdíl mezi M. Topolánkem a V. Havlem.

Zatímco v roce 1994 dostal americký prezident Bill Clinton od Václava Havla saxofon (na který pak i v Redutě zahrál), George Walker Bush obdržel o 14 let později od premiéra Topolánka pušku.

Je to znamení?

Martin 1

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?

Nabízíme vám k zamyšlení článek Karla Čapka, který napsal v roce 1924. Je to opravdu velmi zajímavá polemika s idejemi radikálního komunismu:

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?

Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo ?Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože mé srdce je na straně chudých.

Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak..

Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.

Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.

Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými;je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; po hříchu uniforma z idejí se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: "Žádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Zato jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější." - Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní oferty.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.

Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.

V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný proletáře od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou ještě primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přece vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.

Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůli ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních těch drsných mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, tak, že mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastati se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu-nahraditi, ale může do ní vejít. Není proletářské kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná bráti v počet, co by se takhle zmařilo.

Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové důvody té nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově "násilí"; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou vyvraždit chudé lidi, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci chudým lidem. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; i boj je fair play, a agitátor, který křičí po ozbrojení proletariátu, aniž by se stejně horlivě přimlouval za povinné ozbrojení měšťáků od hokynáře po bankovního ředitele, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti. Říká se mi "relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tedy i tam lidé fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituální předpis nebo koneckonců řemeslo.

Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznutí z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami nebo přímo shůry.

Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho.

Přítomnost 4. XII. 1924

(Převzato z http://capek.misto.cz/komunista.html )

Martin 1

Konzervativismus a liberalismus

V médiích se na nás valí různe -ismy a proto nebude špatné přiblížit si obsah dvou z často používaných pojmů končících na -ismus. Častokrát se stává, že jsou tyto termíny používány v jejich přenesených významech, nebo užívány bez dalšího doplnění a tak dochází postupně k posunu jejich významu.

Konzervativismus - možná bych měl napsat raději konservativismus - je myšlenkový směr, jehož příznivci mají za to, že současný stav ve společnosti je dobrý a nelze ho již k lepšímu změnit. Konzervativci často zastávají tradiční hodnoty společnosti, jako je například náboženství, rodina a tradice. Konzervativní společnost je skeptická ke změnám, je stabilní a její ekonomický růst je pozvolný. V myšlení lidí převládají mírně stereotypní názory.

Liberalismus. Pokud modifikujeme výše zmíněnou definici, můžeme o liberálně smýšlejících lidech říci, že mají zato, že současný stav je dobrý, ale lze ho ještě zlepšit. Liberálové se vyznačují vysokou tolerancí - což na jednu stranu zaručuje pokrokové myšlení, na stranu druhou ovšem posouvá morálku na druhou kolej. Liberální společnost je velmi dynamická, ale i labilní s častými výkyvy. Liberálové prosazují teorii co možná nejmenších zásahů státu do svobod občanů, na rozdíl od konzervativců odmítají aby právo regulovalo morálku - s tím souvisí liberální názory na legalizaci drog, potratů a eutanázie.

Poněkud paradoxní případ jsou pak sňatky osob stejného pohlaví. Ačkoliv se de facto jedná o zabudování morálních zásad do práva (ve smyslu zrovnoprávnění dlouhodobého soužití dvou osob stejného pohlaví s manželstvím - po stránce ekonomické a právní) - jsou tyto sňatky převážně prosazovány právě liberálně smýšlejícími lidmi.

Poslední termín, který souvisí s liberalismem a rád bych jej zmínil, je libertarianismus. Tento vyznačuje liberální přístup v ekonomii, jiným názvem také laissez-faire. Je zastáván například Václavem Klausem, ačkoliv by se tento člověk za příznivce myšlenkového a politického liberalismu označit dozajista nedal.

Přístup laissez-faire požaduje po státu minimální zásahy do ekonomiky.
Klasická libertariánská země je USA, kde je prosazována co nejnižší regulace ekonomiky, projevuje se to například nízkými daněmi, větší volností firem v oblasti pracovního i obchodního práva... Tento přístup na jednu stranu vede k vysoce tržnímu prostředí a rapidnímu ekonomickému růstu, na druhou stranu ovšem špatně přerozděluje bohatství - rozptyluje střední třídu mezi vysoce bohaté občany a extrémně chudé.
Laissez-faire také vede k vytváření monopolů, proto je nutná existence antimonopolních úřadů. Dalšími vyplývajícími nevýhodami jsou také

• špatné postavení zaměstnanců
• slabý státní sociální systém (sociální podpora je založena na komerčních smlouvách, které si zaměstnanci mohou či nemusí sjednat - to se týká v USA například i zdravotního pojištění, které je pro velkou část populace finančně nedostupné)
• možnost kolapsu celého systému - zde bych poukázal na Velkou depresi v roce 1929 kde z nedostatku právního rámce došlo k zacyklení ekonomiky.

Martin 1

Paroplyn Úžín?

Co rozvířilo ústecké vody v poslední době nejvíce je plánovaná stavba energetické společnosti. ČEZ se totiž rozhodla postavit v blízkosti Ústí nad Labem paroplynovou (tedy spalující plyn) elektrárnu.

Místní noviny se věci chytily a rozpoutaly kolem stavby mediální cirkus. Předmětu se týkala i interpelace ústecké poslankyně Mertinové /ČSSD/ na ministra životního prostředí. Stenozáznam ústní interpelace ze čtvrtka 13. března si můžete přečíst na stránce
http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/028schuz/s028084.htm#r6 . Je k dispozici i záznam MP3.

Paroplynové elektrárny se považují za jedny z nejméně znečišťujících tepelných elektráren. V tomto smyslu by se dal považovat i problém, který nastínily místní noviny za marginální.

Jakožto podstatnější argument se jeví plán rozvoje Ústí nad Labem. Při současné expanzi se v něm počítá právě i s Úžínem, kam by měl směřovat v budoucnu ústecký růst i rozvoj. Proto by se mohla opakovat situace, kdy město doroste průmyslové zóny přesně tak, jak se to v minulosti stalo v případě Spolchemie nebo společnosti SETUZA.

Město by mělo znovu zvážit svůj budoucí rozvoj a poučit se z předešlých chyb.

Martin 1

Tři zásadní chyby při volbě do Poslanecké sněmovny PČR

1) 14 nevyvážených krajů
Krajské dělení má samozřejmě svůj význam. Máme krajskou samosprávu a existence krajů a dalších samosprávných územních jednotek je důležitá.
Ovšem při volbách do PSPČR nastává docela nepříjemný problém. Pokud porovnáte početně jednotlivé kraje, zjistíte, že rozdíl např. mezi libereckým a středočeským krajem je značný.
Jak to tedy funguje?
Místo, aby existoval jeden volební obvod "ČR" máme jich 14. Díky tomu jsou sice kandidátní listiny přehlednější, ovšem nastává tato situace.
Po skončení voleb se sečte počet všech hlasů (2006 - 5 348 976) a toto číslo se vydělí 200 a vznikne tzv. republikové mandátové číslo. Samotné číslo však neurčuje, kolik stačí hlasů, aby získal poslanec mandát, ale kolik je třeba v kraji odevzdat platných hlasů, aby z kraje mohl být vyslán jeden poslanec. Jelikož nejsou čísla beze zbytku dělitelná, dochází zde k první deformaci. Následně pak dochází k tomu, že poslanec z libereckého kraje potřebuje téměř dvojnásobnou podporu voličů, než jeho kolega z kraje Hlavní město Praha.
Samozřejmě, menší obvody by měly dostat méně poslanců, ovšem mělo by těmto poslancům stačit zhruba stejné procento voličů, což tento systém nezaručuje.
Dochází k porušení jedné ze zásad zastupitelské demokracie - přibližně stejně velké volební obvody. Pomohlo by tedy lidnaté kraje "rozkrájet" na více částí o zhruba stejném počtu voličů.

2) Deformovaný volební dělitel
Nyní máme tedy situaci - lidé odvolili a krajům se přiřadil určitý počet poslanců. Jak tyto poslance vybíráme?
Je to pomocí tzv. D'Hondtovy metody volebního dělitele. Ta probíhá tak, že se v jednotlivých krajích strany seřadí podle počtu obdržených hlasů a tyto hlasy se postupně dělí čísly 1,2,3,4... Pokud je v kraji získáno př. 20 poslanců, budou hlasy voleny nejvíce číslem 20.
Následně se zjistí, kolikrát každá strana v dělení "vyhrála" a tolik získá mandátů v PSPČR.
Výhodou samozřejmě je, že se snadno rozdělí veškeré mandáty.
Problémem je, že D'Hondtova metoda rozděluje mandáty na základě číselných hodnot odevzdaných hlasů, nikoliv procentuálně a tak zvýhodňuje početnější a větší politické strany na úkor těch menších. A jistě si dovedete odvodit že na malé krajské úrovni je tato deformace značná. Nemělo by existovat aby odevzdaný hlas měl větší hodnotu, pokud ho dám velké straně, než pokud ho dám malé - což se zde bohužel uplatňuje.

3) Tvrdě nastavená uzavírací klauzule
Co to je "uzavírací klauzule" ? To je těch pověstných 5% které podmiňují vstup do poslanecké sněmovny. Původně bylo toto číslo větší a je, stejně jako D'Hondtova metoda, pozůstatkem tzv. Opoziční smlouvy.
Představte si tedy, že jsou menšinové názory poprvé deformovány už krajským přepočtem mandátového čísla, dále D'Hondtovou metodou na krajské úrovni a nakonec ještě 5% hranicí pro vstup, která samozřejmě "nepřidělené mandáty" - tj. které by získaly strany s 5% a méně mandáty de facto přiřazuje opět nejpočetnějším stranám (nikoliv tedy podle procentuální úspěšnosti).

Pro ilustraci nabízím přehled voleb do PSPČR z roku 2006. Je zde uvedeno kolik strana dostala % hlasů a kolik dostala % mandátů v PSPČR a procentuální deformaci.

ODS - 35,38% hlasů - 40,50% mandátů + 13%
ČSSD - 32,32% hlasů - 37,00% mandátů + 13%
KSČM - 12,81% hlasů - 13,00% mandátů + 1%
KDU - 7,22% hlasů - 6,50% mandátů - 10%
SZ - 6,29% hlasů - 3,00% mandátů - 52%

Tj. první tři strany si polepšily o 13%, respektive 1% mandátů, než na které "měly nárok" a systém naopak poškodil KDU-ČSL desetiprocentní a SZ dvaapadesátiprocentní ztrátou.

Je nutné si uvědomit, že parlament je náš nejdůležitější orgán který reguluje každodenní život. Proto i metoda jeho ustavování má kritický význam.

Martin 1

Zajímavé a důležité legislativní akty 1

Rád bych zde čas od času prezentoval zajímavé a důležité právní akty, které zrovna probíhají Sněmovnou. Novelizace či návrhy zákonů jsou vybírány subjektivně. Uvítáme, když nás na některé důležité zákony upozorníte i vy čtenáři.

První bych uvedl sněmovní tisk 142 tzv. "protikuřácký zákon". V zobrazení legislativním procesu vidíte několik různých pozměňujících návrhů - nejtvrdší ze strany zdravotního výboru, nejměkčí ze strany hospodářského výboru. Tento převratný zákon zařazen na pořad jednání 28.schůze (od 11. března 2008)
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=142

Lisabonská smlouva - sněmovní tisk 407 - důležitá evropská reformní
smlouva, o které se hodně mluví. Jedná se o velký zásah do původní
Evropské smlouvy. Připomínám, že tato Lisabonská smlouva je jakousi
kompromisní verzí původně nepřijaté Euroústavy. Přijetí ústavního
dokumentu by pro EU znamenalo přiblížení se federaci. Zatím má tato
organizace nejblíže konfederaci. Lisabonská smlouva mírně mění
organizační strukturu, ale její vertikální dělbu moci (tj. vztah členů
s EU) nechává prakticky stejnou.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=407

A nakonec - sněmovní tisk 332 - novelizace Ústavy umožňující přímou
volbu prezidenta občany na základě dvoukolového systému (na principu
volby do Senátu). Způsob navrhování kandidátů je podle této novely
následující - kandidáty by mohlo navrhnout 10 senátorů, 20 poslanců,
nebo 10 000 občanů starších 18 let pomocí petice. Projednávání tohoto
návrhu bylo odročeno do 31.5.2008.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=332

Martin 1

Kontakty

Pokud nás chcete kontaktovat, využijte našeho e-mailu. Pokud tento e-mail chcete adresovat konkrétnímu členovi, uveďte to zřetelně v předmětu zprávy.

Náš e-mail:
Demokratická iniciativa e-mail