úterý 28. října 2008

Rovná a rovnější Unie?

Jsme v evropské unii a jsem tomu rád. Toto společenství se zdá nejen ekonomickým uskupením, ale i filosofickým sepjetím států se společnou historií a hodnotami. EU by měla zajišťovat nejen ekonomický blahobyt, ale také rozvoj občanských a politických práv svých občanů a ochranu jejich životního stylu.
Po smlouvě z Nice a přístupu dalších států se EU rozrostla na společenství 27 evropských národů. Vše se zdá naprosto dokonalé. Přísné smlouvy zajiťují sice povinnost jednotlivých členských států podřídit se evropskému právu, naopak ale umožňují každému státu participovat v jednání na evropském právu a také i sebemenšímu státu tato jednání zablokovat svým vetem.
I ostatní orgány a instituty se zdají být nastaveny přísně rovnoprávně. EU nemá svého prezidenta, státy se spravedlivě střídají - nehledě na to zda je daný stát malý, nebo velký. Evropská komise zajišťuje každému národu alespoň jednoho komisaře. V Evropské radě zasedají hlavy států bok po boku, jako by každý představoval stejně mocný stát, a stejně tak i vlády v Radě EU. Evropský parlament ubírá počet mandátům nejlidnatějším zemím jako je Německo, Francie, Británie a Itálie a přiděluje je maličkým státům, jako je například Lucembursko. EU je tedy ve svých smlouvách nastavena rovně.
Toto se však v říjnu 2008 zdá jako pouhá teorie.
Nastalo druhé pololetí roku 2008 a Francie převzala otěže předsednictví Evropské radě. Nicolas Sarkozy zahájil tuto periodu velkohubými prohlášeními a ambiciózními cíly. Boje v Gruzii vyřešil sebevědomě, z pozice silné velmoci - Francie. Evropští politici jsou spokojeni. Je září a říjen a francouzské předsednictví se pomalu blíží ke konci. Bohužel do něj náhle, ovšem ne neočekávatelně, zasahuje ekonomická krize. Banky padají, trhy se propadají a EU začíná horečně jednat, jak z toho ven.
A zde se objevují první trhliny. Zprvu se EU dohodne jako celek, že poskytne garanci vkladů ve výši 50 000 EUR. Pak je svolán summit "Velké pětky" a ta diskutuje znovu záruky. Dohaduje se nejdříve 100 000 EUR a pak dokonce Německo ohlašuje neomezené záruky vlády za vklady. Toto má samozřejmě za následek, že si velkovkladatelé začnou přesunovat peníze do německých bank a může to vést k destabilizaci bank v zemích, kde jsou slíbeny nižší garance. Začíná se ukazovat že v krizi kope každý za sebe. Nakonec se věc vrací opět na půdu EU, kde malé státy, včetně ČR s oprávněným rozhořčením hrozí vetem celého unijního návrhu garancí. Je dojednána garance ve výši 50 000 EUR, což ovšem nenutí např. Německo svou garanci snížit, pouze nakazuje ostatním státům poskytovat minimálně padesátitisícovou garanci.
Politici EU si pochvalují, jak rozhodná Francie kormidluje unii rozbouřenými vodami ekonomické krize a v Elysejském paláci se horečně přemýšlí, jak prodloužit předsednictví Francie, nejlépe na neurčito, nebo alespoň na příští rok.
První plácnutí do vody vydá pouze bulvární deník Kourier, protože všichni ostatní mají alespoň tolik rozumu, aby věděli, že vyšachovat Českou republiku a Švédsko ze hry o předsednictví prostě nelze, protože je to ukotveno v základních smlouvách EU a tudíž by to bez jejich změny nešlo.
Po několika dnech však vydá zapojení francouzských mozků své ovoce. Pokud nemůžeme obsadit existující funkci, proč nevytvořit nějakou novou? Nápad je vskutku originální - vytvořit předsedu Eurozóny (tedy zemí platících Eurem), kterým by se stal Nicolas Sarkozy. A na neurčito!
Tak to tedy ne pánové!
EU je různorodým slepencem národů. To je ovšem největší výhoda, ale zároveň i největší nevýhoda Unie. Všechny státy mají do jisté míry společnou historii a hodnoty ve společnosti, panuje zde ale také velká historická nevraživost. Pokud chceme zajistit, aby EU přetrvala a fungovala, musíme zabezpečit co největší rovnost mezi členy. Pokud dostanou menší státy pocit, že na rozhodování EU nemají skoro žádný podíl a všechno vlastně řídí Velká pětka, ztratí i motivaci v takovéto instituci participovat. Základní principy nesmí být narušovány a ani takto brutálně obcházeny - jak o tom přemýšlí Francie. Pokud má showbiz vláda Nicolase Sarkozyho pocit, že našla zázračný lék na krizi a že jedině ona zvládne budoucí výzvy z krize plynoucí, může přece široce spolupracovat s naší vládou během předsednictví. Pokud se bude obcházet a porušovat takovéto základní ustanovení, jaký princip bude porušen příště?
Skutečně bych se zamýšlel nad dalším smyslem přetrvávání v EU, pokud by se Francie odhodlala k takovému bezprecedentnímu kroku. Jsme přece plnohodnotní členové. Nikdo z Čechů nechce dělat Velké pětce provincii.


Martin 1

neděle 19. října 2008

Kohovolit.eu aneb od slibů k činům

Nedávno jsem narazil na velmi zajímavý nezávislý internetový projekt Kohovolit.eu. Webová stránka http://www.kohovolit.eu/ ve mě zprvu vzbudila podezření, že se jedná o podobný projekt, jako Lisabonskasmlouva.cz, který se tváří jako nezávislý a pravdivý zdroj informací o této evropské reformní smlouvě, ale přitom je velmi účelově sestaven občanským sdružením "Mladá občanská platforma" - sympatizanty Václava Klause.

Po přečtení informací Kohovolit.eu jsem pochopil jeho geniální jednoduchost. Webová stránka je v podstatě analyzátor shody hlasování s jednotlivými poslanci. Webová stránka vám umožní hlasovat o jednotlivých zákonech tak, jak to vy osobně cítíte a ve výsledku zobrazí shodu v % s jednotlivými poslaneckými (senátorskými) kluby a dokonce jednotlivými poslanci. Sami si můžete nastavit i míru "důležitosti" jednotlivých hlasovaných témat, která se pak matematicky promítne do výsledku.

Konečně můžeme začít ignorovat pružné sliby politiků a soustředit se pouze na konečné projevy jejich vůle - na hlasování.

Přeji tomuto sympatickému projektu hodně štěstí.

Martin 1

neděle 12. října 2008

Lidé, běžte k volbám!

Volby do krajských zastupitelstev a ve vybraných oblastech i do Senátu se rychle blíží. 17. a 18. října proběhne hlasování v celé republice. Ač jsme zde na tomto blogu uvedli několik výhrad k současnému systému přepočítání mandátů a celkově k volebnímu systému, důrazně doporučujeme aby jste šli k volebním urnám. Nedoporučíme vám žádného kandidáta, ani stranu, ačkoliv zde zaznělo naše doporučení v souvislosti se článkem o Opoziční smlouvě volit spíše malé, neparlamentní strany. Ovšem rozhodněte se podle svého vědomí a svědomí a především si uvědomte, že i rozhodnutí nevolit je volba a posiluje hlasy ostatních voličů a to velmi podstatně. Dále bych také rád upozornil, že k prosazení strany do krajského zastupitelstva stačilo ve volbách 2004 poměrně "málo" hlasů - nebojte se rozhodnout pro alternativní strany, vaše hlasy se určitě neztratí.

Pro ilustraci uvádím příklad z voleb 2004 do ústeckého krajského zastupitelstva:

Ústecký kraj má cca 840 000 obyvatel

Z toho bylo 656 799 obyvatel oprávněno volit

Z těchto lidí přišlo pouze cca 25% k volbám a platných hlasů bylo jen 163 175

Pro zisk jednoho mandátu je potřeba straně získat 5% platných hlasů, což je v případě voleb 2004 asi 8 200 hlasů.

Martin 1

neděle 10. srpna 2008

Volby v USA : McCain a Obama - který je lepší?

Můj článek se týká profilů obou kandidátů na post prezidenta USA. Jak jistě víte, tak atmosféra začíná v USA pořádně houstnout (v politice už ovšem dávno hustá je) vlivem prezidentských voleb. Máme dva kandidáty. Baracka Obamu a Johna McCaina.


Obamu známe, coby dobře vystupujícího člověka před kamerami, který se tváří, jako by špatnou náladu ani neznal. McCaina zase známe jako člověka, ukrytého někde více v pozadí; jako lišáka, ze kterého přímo čiší zkušenosti a také určitě nějaké to trumfové eso, které se nebude stydět později použít.

Prezident USA je, nadneseně a zjednodušeně řečeno, nejmocnější osobou na světě. Proto je potřeba vybrat budoucího prezidenta zvlášť pečlivě.


Musí se vybrat proto ten lepší, resp. nejlepší! Máme tyto dva
kandidáty a nyní si pokládáme otázku, který je ten lepší? S touto
otázkou se přirozeně pojí další otázka, která zní "Který má lepší
vlastnosti?" Do kandidátů bohužel nevidíme, proto si o nich musíme
udělat obrázek jenom na základě informací z masmédií.
Pokud bych měl mluvit sám za sebe, a pokud bych měl zároveň uvažovat ryze pesimisticky, tak na rovinu prohlásím, že bude průšvih, ať vyhraje kdokoliv. Proč? Zde shrnu největší negativa obou kandidátů, které jsem se dozvěděl z dostupných materiálů:

Obama:
- nemá bohaté (politické) zkušenosti, což je samozřejmě základ pro
vykonávání postu prezidenta
- je proti vojenství obecně (což je v pořádku, ovšem pokud postahuje
vojska odkud se jen dá, tak to jenom bude nahrávat všem těm, s kým se původně bojovalo - všechno co se doposud tzv. vybojovalo přijde vniveč)
- má "islámskou" minulost, kde slovo islám v USA dnes de facto znamená rovnici "islám=nepřítel"
- je to míšenec, což může vyprovokovat velkou rasistickou vlnu nevole v USA

McCain:
- je to stará vojna, což znamená, že války mu rozhodně problém dělat
nebudou (obecně republikáni jsou válečníci), + McCain potvrdil, že se
ve "vedení válek" vyzná
- s Bushem ml. budou (pravděpodobně) jedna ruka, Bush ho sám
podporuje, což znamená, že pokud bude McCain zvolen, tak se můžeme (pravděpodobně) těšit na pěkné lobby Bushe (doufám že vám nemusím říkat, jaký je Bush špatný člověk :-)
- a největší průšvih u McCaina: nerozumí ekonomice, je to diletant a
amatér (sám tohle o sobě prohlásil); z toho vyplývá, že pokud bude u
moci, tak bude muset mít vedle sebe neustále nějaké ekonomické rádce, z čehož plyne, že ekonomiku nebude vést on, ale někdo jiný,
ovlivnitelný (jinak opět - nemusím doufám říkat, jak ekonomika USA na tom není momentálně úplně nejlépe a potřebovala by už konečně pevné vedení)

Toť asi tak v kostce vše. Summa sumárum - ať vyhraje kdokoliv, maléry na sebe nenechají dlouho čekat. Ovšem zatím nevíme, jakého charakteru ty maléry budou...

Richard 2

pondělí 4. srpna 2008

Německý ústavní soud NEzrušil zákaz kouření

Jako voda na mlýn odpůrců všeobecného zákazu kouření působila tisková zpráva německého Ústavního soudu ze dne 30. července. Tento soud projednával všeobecný zákaz kouření v německých restauracích, resp. povinnost majitele takovéhoto podniku stavebně oddělit místnost pro kuřáky. Média shodně informovala o události tak, že německý ÚS zákaz kouření zrušil.
Není tomu tak.
Ústavní soud ve svém judikátu prohlásil, že úprava kouření na veřejně přístupných místech je důležitý a dobrý krok a tento zákaz ponechal. Jediná změna, která byla médii nesprávně interpretována, bylo uložení povinnosti zákonodárcům tento zákaz doplnit a přepracovat. Soud dal totiž za pravdu majitelům podniků, jejichž rozloha je do 75 metrů čtverečních. Tito majitelé byli předchozím zákazem znevýhodněni, protože z důvodů rozlohy takovéhoto podniku nelze podmínky dané v zákonu správně dodržet.
Dále také jsou tyto speciální "minihospody" regulovány jinou legislativou (např. do těchto podniků mohou vstupovat pouze lidé starší 18 let; také tyto podniky nesmí poskytovat stravovací služby atd...).
Ústavní soud tedy rozhodl racionálně - označil zákaz kouření v restauracích za dobrý krok, ovšem nařídil legislativní moci doplnit tento zákaz o výjimku právě pro majitele "minihospod".
Martin 1

středa 23. července 2008

Dopis neonacistům od Ivana Hoffmana

Rádi bychom vás upozornili na zajímavý článek, který vydal známý komentátor Ivan Hoffman:
http://ustecky.denik.cz/hoffmanuv_denik/dopis_neonacistu20080717.html

Martin 1

úterý 15. července 2008

Vládneme, nerušit - aneb všichni si slíbíme že už je nebudem volit...

Vážení přátelé,
po delší odmlce vám opět nabízíme informace na letní zamyšlení. Česká televize uvedla 10.7.2008 v 20:00 na programu ČT2 perfektní dokument Erika Taberyho "Vládneme, nerušit" který zajímavým způsobem monitoruje období a důsledky tzv. Opoziční smlouvy.

Tento dokument je k pochopení české politické situace naprosto stěžejní.
Můžete ho nalézt v archivu ČT:
http://www.ceskatelevize.cz/vysilani/10.07.2008/407235100021003-20:00-2-vladneme-nerusit.html

Můj komentář bude jen velmi krátký.
Současná politická situace je taková, že hlas pro kteroukoliv parlamentní stranu je v podstatě hlas "stínové koalici" a nezáleží na tom, která strana vyhraje - osazenstvo se téměř nezměnilo. Proto pro mě osobně bude v příštích volbách současná pětice stran na volebním lístku tabu i s plným vědomím, že se neparlamentní strany nemusí do parlamentu díky systému zavedenému během opoziční smlouvy dostat.

Na závěr bych snad chtěl velice vyzdvihnout roli Václava Havla v celé situaci. Ta jediná by se podle mého názoru dala označit za výhradně kladnou. Václav Havel bojoval proti všem nedemokratickým změnám a mnohým také zabránil díky jeho podáním k Ústavnímu soudu. Tím se samozřejmě Václav Havel a další intelektuálové bojující proti pokusu Opoziční smlouvy o uzurpování státní moci stali nepřáteli státu, byli posměšně označováni za "pravdu a lásku" a byla snaha ze stran pravice i levice tyto lidi bojující za umírající demokracii zdiskreditovat. Z té doby také pocházejí stereotypy o Václavu Havlovi, které ho velice očerňují, a které si s klidným svědomím dovolím označit za lži, nesmysly, disinterpretace a dehonestační kampaň.

Proto se občané držte a dvakrát si rozmyslete, komu svůj drahocenný hlas ve volbách dáte.

Martin 1

sobota 3. května 2008

Ústavní soud a standardní kroky

V souvislosti s nedávným jednáním Ústavního soudu o poplatcích ve zdravotnictví, které bylo dokonce přenášeno v přímém přenosu, se objevilo hodně názorů a kritiky.

Nejmarkantnější byla kritika ze strany ministra práce a sociálních věcí Nečase. Je vidět, že politici jsou skuteční chameleoni, neboť stejný Petr Nečas práci ústavního soudu kvitoval, když tento soud zrušil část zákoníku práce viz:
http://www.novinky.cz/clanek/135194-ustavni-soud-zrusil-casti-zakoniku-prace-oslabil-odbory.html

Nyní, kdy Ústavní soud povolal jako svědky premiéra Topolánka a ministra zdravotnictví Julínka, se z řad politiků ODS ozývá tvrdá kritika. Opět dokládám článkem:
http://www.novinky.cz/clanek/137887-necas-se-pustil-do-sefa-ustavniho-soudu-strani-pry-opozici.html

Ať už je flexibilita názorů politiků jakákoliv, je nutné uvést několik věcí na pravou míru.

Ústavní soud je nejvyšší soudní instance naší země. Porovnává zákony a podzákonné předpisy (př. vyhlášky obcí) a individuální právní akty (př. rozsudky) s ústavou a to nikoliv jen s jejím doslovným zněním, ale i s ústavními principy, právy, záměry a povinnostmi které z ústavy vyplývají, ovšem nejsou patrné "na první pohled".

Ústavní soud má pravomoc zrušit část, nebo celý právní předpis, či individuální právní akt, nikoliv ho měnit. Někdo označil ÚS jako třetí komoru v parlamentu - ne tak docela, odpovídám. Takovou funkci má ústavní soud například ve Francii, kde paušálně ex ante (předem) porovnává s ústavou veškeré schválené zákony. U nás musí být návrh na posouzení ÚS podán, až teprve se jím může soud zabývat.

Ústavní soudci jsou jmenováni prezidentem se souhlasem Senátu. Ústavní soudci musí mít praxi minimálně 10 let v oboru a jejich věk musí být nad 40 let. Soudci jsou jmenováni na 10 let, celkem jich je 15 a rozhodují většinově. Přehlasovaní soudci mohou zveřejnit tzv. separátní (minoritní) votum - tedy důvod proč hlasovali jinak než většina.

Ústavní soud je tedy opravdu velmi důležitou a poměrně nezávislou (ačkoliv jsou i hlasy, že by soudci mohli být jmenováni pouze jednou - tím by se zabezpečilo, aby se soudci nechtěli "zavděčit" vládě a rozhodovali svobodněji, u nás může být soudce jmenován i opakovaně) a extrémně důležitou institucí chránící Ústavu. Právě ÚS dělá z ústavy nejvyšší zákon a ne jen cár papíru.

Nyní bych rád hovořil o jednání Ústavního soudu o poplatcích.

Záznam tohoto jednání je dostupný, k vašem vlastnímu posouzení a názoru, zde:
http://www.ct24.cz/mimoradna-vysilani/12252-jednani-ustavniho-soudu-o-poplatcich-ve-zdravotnictvi/

Ústavní soud má porovnat ústavnost poplatků ve zdravotnictví. Kritika na postup ÚS se týkala "nestandardnosti" otázek, který soud pokládal. Svým způsobem byly otázky nestandardní - ano. Nikoliv ovšem z důvodu nadržování politické straně nebo ideologii. Svůj pohled osvětlím níže.

Nejprve se podívejme na důležitý moment soudu. Klíčová byla otázka soudce Nikodýma, když se ptal ministra Julínka které země, kde jsou již poplatky zavedeny, mají výslovně v ústavě uvedeno, že zdravotní péče je bezplatná. Ministr nebyl schopen odpovědět, soudce Nikodým ho doplnil: "Já to vím přesně. V žádné, pane ministře."

V tuto chvíli byl pravděpodobně již předejmut výrok Ústavního soudu - poplatky jsou protiústavní. I současný výklad ústavy sice hovoří o prolomení zákonem, ovšem pouze ve formě péče, nikoliv v otázce bezplatnosti.
(To k článku 31 Základní listiny práv a svobod "Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon." - Základní listina práv a svobod je součástí ústavního pořádku ČR).

Proč se tedy soud věcí dál zabýval? Proč pokládal "nestandardní otázky"?

Pravděpodobně protože vyvažuje ústavní princip bezplatnosti zdravotní péče a účelu zákona o stabilizaci veřejných financí. Proto se soud po celou dobu snažil dospět svými otázkami k tomu, proč a na jakých podkladech se předpokládá že je péče nadužívaná a jak je tedy ospravedlnitelný poplatek ve zdravotnictví.

Pokud by tedy politici byli schopni své záměry správně vysvětlit a ospravedlnit, ÚS by mohl rozhodnout v jejich prospěch a (pravděpodobně protiústavní) poplatky zachovat, takto se nejspíš zachová jinak.

Je těžké předjímat konečné rozhodnutí soudu, ale z průběhu bylo patrné, že politici nemají žádný důvod ani opodstatnění proč byly poplatky zavedeny ani proč zůstávají jako povinný příjem zdravotnických zařízení, za jehož odmítnutí hrozí zařízením pokuty a proč při přečerpání limitu 5000 Kč dochází k vracení přeplatků z veřejného pojištění, zatímco poplatky zůstávají jako příjem (někdy i soukromých) zdravotnických zařízení.

Můj osobní pocit z neschopnosti obou politiků vysvětlit záměry je, že se jedná o výsledek nějakého lobby, než dokonale promyšlená a projednaná reforma.

Názor si udělejte ovšem, a to především z videozáznamu z jednání soudu, sami.

Martin 1

pondělí 28. dubna 2008

Půdorys pravdy o 11. září

Pokud jste někdy nevěřili o tom, že za pádem budov WTC stojí
teroristická organizace Al-Kaida, zde je velmi zajímavý článek.

http://www.blisty.cz/art/38612.html

Americká skupina architektů, vedená Richardem Cagem dokázala, že není
fyzikálně možné, aby budovy spadly. Série nových důkazů, která se
objevila, jako například odvysílání "přímého přenosu BBC" půl hodiny
před pádem jedné z budov, nebo "sekundární exploze" které slyšeli
někteří svědci dává nové světlo na celou událost. Také staví do nového
světla dvě útočné války vedené USA a také záměr současné
administrativy rozšiřovat svůj vliv dále, například stavbou radarové a
raketové základny.

Přednášku architekta Cagea si můžete přehrát zde



Martin 1

středa 23. dubna 2008

Peníze jako dluh

Víte odkud pochází oběživo? Proč jsou lidé i státy tak zadluženi? Dá se s tím něco dělat?

Toto video možná zodpoví některé vaše otázky.



Martin 1

sobota 19. dubna 2008

Radar - dvě strany mince

Česká vláda uvolnila na internetu své DVD na podporu protiraketové
obrany, nabízíme vám tento vládní produkt rozdělený celkem do 5 částí.
Podle zásady audiatur et altera pars (nechť je vyslyšena i druhá
strana) připojujeme na konec tohoto článku i video iniciativy NE Základnám. Názor si jistě uděláte sami.












Zde je video iniciativy NE Základnám:



Martin 1

čtvrtek 10. dubna 2008

NEOnácek chcete ho?

Rádi bychom se s vámi podělili o neobvyklý projekt Člověka v tísni s
názvem "NEOnácek chcete ho?" .

Projekt má s námi myšlenkově hodně společného, jeho cílem je upozornit humornou formou na rozmáhající se radikální hnutí a Národní stranu.

Stránky projektu naleznete: http://www.chceteho.cz/

Video Daníček:


Video Kubík:


Martin 1

čtvrtek 3. dubna 2008

16 klíčových inovací Lisabonské smlouvy

Pokud bude Lisabonská smlouva tento rok ratifikována členskými státy, bude od ledna 2009 účinná. Přináší i několik klíčových inovací EU jako takové. Povaha některých úřadů a postů není přesně stanovena a bude de facto určena až prvními funkcionáři po ratifikaci smlouvy.

Klíčové změny jsou tedy následující:

Prezident (Předseda) Evropské rady
Vystřídá současné šestiměsíční rotující předsednictví členských států. Prezident bude volen členy rady na dobu 2,5 let kvalifikovanou většinou. Povaha právě tohoto úřadu není přesně jasná a bude určena prvním zvoleným prezidentem. Prezident sám bude mít administrativní funkci. Jeho hlavní pravomocí bude pravděpodobně značný vliv na zahraniční politiku.

Společný ministr zahraničí
Tato funkce vznikne sloučením eurokomisaře pro vnější vztahy a sousední státy s postem vyslance pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Bude koordinovat společnou zahraniční a bezpečnostní politiku členských států.

Charta základních práv Evropské unie
Tento dokument získá po ratifikaci Lisabonské smlouvy právní závaznost.

Tři základní pilíře EU sloučeny do jedné právnické osoby
Tři základní pilíře EU - Evropské společenství, Společná zahraniční a bezpečnostní politika a Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech - budou sloučeny do jedné právnické osoby což umožní EU podepisovat mezinárodní smlouvy.

Rozdělení Rady Evropské unie
Dojde k rozdělení na Radu ministrů a Evropskou radu. Většina jednání bude zpřístupněna veřejnosti.

Snížení počtu členů Evropské komise
V současnosti podle pravidla - jeden komisař za každou zemi. Dojde k omezení počtu komisařů. Pozice eurokomisařů budou obsazovat členské státy bez ohledu na počet obyvatel. Tito komisaři se budou pravidelně střídat.

Zvýšení významu Europarlamentu
Rozšířením povinnosti spolurozhodování. Tato procedura vyžaduje k přijetí legislativy souhlasu Europarlamentu a Rady Evropské unie.

Výstupní klauzule
Uvedení formalizované možnosti výstupu členské země z EU.

Přísnější většinové rozhodování
Evropská rada a Rada ministrů bude potřebovat silnější většinu ke svému rozhodování.

Předpoklad společné obrany
Evropská rada bude stanovovat evropskou bezpečnostní a obrannou politiku. To bude do budoucna rozvinuto pro širší společnou obranu členských států.

Zesílení postavení národních parlamentů
Prodloužení lhůt pro přijetí evropské legislativy. Národní parlamenty budou mít čas rozhodnout o evropské legislativě a společně s Eurokomisí legislativu připomínkovat či zamítnout.

Povinná členská solidarita
Založení principů solidarity v případě přírodních katastrof nebo teroristických útoků.

Občanská iniciativa
Eurokomise se bude zabývat peticemi podepsanými alespoň 1 milionem občanů EU.

Boj s klimatickými změnami
Bude výslovným úkolem EU.

Veřejný žalobce EU
Posílí organizaci EuroJust (Organizace soudní spolupráce EU). Tento žalobce se bude zabývat finanční kriminalitou, podvody a paděláním.

Služba zahraniční akce
Tato služba bude podporovat nového ministra zahraničí. Bude se jednat v podstatě o aparát podobný ministerstvu zahraničí.

Martin 1

sobota 29. března 2008

Zastavte střet civilizací!

Richard mě nedávno upozornil na zajímavé video. Je hlavně o prezentaci některých jevů médii.

Kromě videa nabízíme anglický přepis a český překlad.



ANGLICKÝ PŘEPIS

Západní žena:

Is this how you see me?

Sex mad?
War mongering?
Fascist?
Hypocritical?
World police?
Shallow?
Fat?
Monsters?


Východní žena:

Is this how you see me?

Zealot?
Violent?
Tyrannical?
Medieval?
Repressed?
Bloodthirsty?
Self Destructive?
Monsters?


Obě:

Look again,

Liberated? - Exploited?
Friend? - Enemy?

Are we that different?

Why?

Why are we doing this to each other?

We are afraid,
and they're playing off our fears.

Do these guys speak for you?

65% of Egyptians want democracy.

74% of Jordanians want democracy.

Do these guys speak for you?

81% of Europeans want Middle East peace.

87% of Americans want Middle East peace.

So who speaks for you?

You do.

Global public opinion is the new superpower.

That's you.

If the people lead, the leaders will follow.

2004: Madrid bombings: Millions of Spaniards march against terror, text messages expose the government's lies and bring it down.

2006: US Elections: Online volunteers make millions get-out-the-vote calls. Bush's party defeated.

Millions in the Muslim world are demanding change.

Indonesia.

Lebanon.

Egypt.

Another world is possible.

Together we can stop the clash of civilizations.

Change the policy, change the perception, change the world.

Let's take the first step today.

Demand,
real Middle East peace talks now.

67% of Israelis want real Middle East peace talks now.

62% of Palestinians want real Middle East peace talks now.

Sign the petition now at avaaz.org.



ČESKÝ PŘEKLAD:


Západní žena:

Tak nás vidíte?

Posedlí sexem?
Podněcující válku?
Fašisti?
Pokrytci?
Světová policie?
Povrchní?
Tlustí?
Zrůdy?


Východní žena:

Tak nás vidíte?

Náboženští fanatici?
Násilní?
Tyranští?
Středověcí?
Utlačovaní?
Krvežízniví?
Sebezničující?
Zrůdy?


Obě:

Znovu se podívejte,

Osvobození? - Zneužívaní?
Přítel? - Nepřítel?

Jsme tak rozdílní?

Proč?

Proč si to děláme navzájem?

Bojíme se,
a oni staví na našich obavách.

Mluví tito lidé skutečně za vás?

65% Egypťanů chce demokracii.

74% Jordánců chce demokracii.

Mluví tito lidé skutečně za vás?

81% Evropanů chce mír na blízkém východě.

87% Američanů chce mír na blízkém východě.

Tak kdo za vás mluví?

Jen vy sami.

Světvové veřejné mínění je nová supervelmoc.

A to jste vy.

Pokud budou lidé vést, vůdci je budou následovat.

2004: Bombové útoky v Madridu: Miliony Španělů demonstrují proti terorismu, SMS odhalují lži vlády a způsobují její pád.

2006: Americké volby: Dobrovolníci uskutečňují miliony telefonátů a přesvědčují občany aby šli volit. Bushovi republikáni jsou poraženi.

Miliony muslimů požadují změnu.

Indonésie.

Libanon.

Egypt.

Svět je možné změnit.

Společně můžeme zabránit střetu civilizací.

Změňme politiku, změňme vnímání, změňme svět.

Učiňme první krok již dnes.

Požadujte,
skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

67% Izraelců chce skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

62% Palestinců chce skutečné mírové rozhovory na blízkém východě.

Podepište petici na avaaz.org.



Martin 1

čtvrtek 27. března 2008

Kdyby tisíc klarinetů...

Po sledování pondělních otázek Václava Moravce jsem postřehl zajímavý rozdíl mezi osobu G. W. Bushe a B. Clintona a stejně tak i rozdíl mezi M. Topolánkem a V. Havlem.

Zatímco v roce 1994 dostal americký prezident Bill Clinton od Václava Havla saxofon (na který pak i v Redutě zahrál), George Walker Bush obdržel o 14 let později od premiéra Topolánka pušku.

Je to znamení?

Martin 1

pondělí 24. března 2008

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?

Nabízíme vám k zamyšlení článek Karla Čapka, který napsal v roce 1924. Je to opravdu velmi zajímavá polemika s idejemi radikálního komunismu:

Karel Čapek - Proč nejsem komunistou?

Tato otázka se z čistě jasna vynořila mezi několika lidmi, kteří byli nakloněni čemukoli spíše než tomu, aby se bavili politikou. Je jisto, že by nikdo z přítomných nepoložil otázku "Proč nejsem agrárníkem" nebo ?Proč nejsem národním demokratem". Nebýti agrárníkem neznamená ještě žádný určitý názor nebo životní víru; avšak nebýti komunistou znamená býti nekomunistou; nebýti komunistou není pouhý zápor, nýbrž jisté krédo.

Pro mne osobně je ta otázka úlevou; neboť tuze bylo třeba nikoli polemizovat s komunismem, nýbrž hájit se sám před sebou z toho, že nejsem komunistou a proč jím nemohu být. Bylo by mi lehčeji, kdybych jím byl. Žil bych v domnění, že přispívám co nejřízněji k nápravě světa; domníval bych se, že stojím na straně chudých proti bohatým, na straně hladových proti žokům peněz; věděl bych, jak o čem smýšlet, co nenávidět, čeho nedbat. Místo toho jsem jako nahý v trní: s holýma rukama, nekryt žádnou doktrínou, cítě svou bezmoc pomoci světu a nevěda často jak chránit své svědomí. Je-li mé srdce na straně chudých, proč u všech všudy nejsem komunistou?

Protože mé srdce je na straně chudých.

Viděl jsem bídu tak palčivou a nevýslovnou, ze mi zhořklo vše, čím jsem. Kdekoli jsem byl, běžel jsem od paláců a muzeí podívat se na život chudých v ponižující roli bezradného diváka. Nestačí dívat se a nestačí soucítit; měl bych žít jejich životem, ale bojím se smrti. Tato všivá nelidská bída není nesena na štítě žádné strany; do těch strašných pelechů, kde není ani hřebík na oběšení, ani špinavý hadr na podestlání, křičí komunismus z opatrné dálky: tím je vinen společenský řád; za dva roky, za dvacet let zavlaje prapor revoluce, a pak..

Jakže, za dva roky, za dvacet let? Což můžete tak lhostejně připustit, že se má takhle žít ještě dva měsíce zimy, ještě dva týdny, ještě dva dny? Buržoazie, která zde nedovede nebo nechce pomoci, je mi cizí; ale stejně cizí je mi komunismus, který místo pomoci přináší prapor revoluce. Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. "Tím je vinen společenský řád." Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou.

Chudí lidé nejsou třída, nýbrž právě vytřídění, vyřazení a neorganizovaní; ti nebudou nikdy na stupních trůnu, ať na něm sedí kdokoliv. Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst; vzhledem k bídě je lhostejno, kdo vládne; záleží jen na tom, jak my lidé cítíme. Bída není instituce nebo třída, nýbrž neštěstí; ohlížeje se po výzvě k bezprostřední lidské pomoci, nalézám studenou doktrínu třídní vlády. Nemohu býti komunistou, protože jeho morálka není morálka pomoci. Protože káže odstranění společenského řádu a nikoli odstranění společenského zlořádu, jímž je bída. Protože, chce-li vůbec pomoci chudým, činí to podmínečně: nejprve musíme vládnout, a pak (snad) na vás dojde. Pohříchu ani tato podmínečná spása není textově zaručena.

Chudí lidé nejsou masa. Tisíc dělníků může pomoci jednomu dělníkovi v jeho existenčním boji; ale tisíc chudáků nemůže pomoci jednomu chudákovi ani ke kusu chleba. Chudý, hladový, bezradný člověk je naprosto osamělý. Jeho život je historie pro sebe, neslučitelná s jinými;je to individuální případ, neboť je to neštěstí, i když se podobá jiným případům jako ošlapek ošlapku. Převraťte společnost čímkoli navrch; chudí padnou zase ke dnu a nanejvýše k nim přibudou jiní.

Nejsem ani za mák aristokrat, ale nevěřím v hodnotu mas. Ostatně nikdo snad vážně netvrdí, že masy budou vládnout; jsou jenom hmotným nástrojem k dosažení jistých cílů; jsou prostě politickým materiálem v daleko tvrdším a bezohlednějším smyslu než straníci jiných barev. Je třeba stlačit člověka do jakési fazóny, aby se stal hromadným materiálem; je třeba dát mu uniformu z určitého sukna nebo z určitých idejí; po hříchu uniforma z idejí se obyčejně nemůže po půldruhém roce svléknout. Začal bych si komunismu hluboce vážit, kdyby přišel k dělníkovi a řekl mu počestně: "Žádám od tebe něco, ale nic ti neslibuji; žádám, abys byl u mne kusem, jednotkou, materiálem, tak, jako jsi kusem a materiálem v továrně; budeš poslouchat a mlčet, jako posloucháš a mlčíš v továrně. Zato jednou, až se vše změní, zůstaneš, čím jsi; povede se ti hůře nebo lépe, což nemohu zaručit; řád světa nebude k tobě štědřejší ani líbeznější, ale bude spravedlivější." - Myslím, že by se většina dělníků velmi rozmýšlela před touto nabídkou; a přece by byla svrchovaně poctivá, a kdož ví, zda by nebyla z vysoce mravních důvodů přijatelnější než všechny dosavadní oferty.

Živit chudého člověka sliby je okrádání chudého. Snad se mu žije lehčeji, malují-li se mu tučné husy na vrbě; ale prakticky je i dnes tak jako před sto lety lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše vládní budovy, a lepší je oheň ve sporáku, než červený kohout na krovech paláců, kterých ostatně je u nás značně méně, než jak by věřil člověk, jemuž místo jeho očí vnucují třídní vědomí; neboť až na málo výjimek jsme co do životní míry celkem nezámožný lid, což se zpravidla zapomíná konstatovat. Obyčejně se říká, že chudý nemá co riskovat; naopak, děj se co děj, chudý riskuje nejvíc, neboť ztratí-li něco, ztratí poslední kůrku chleba; s kůrkou chudého se neexperimentuje. Žádná revoluce se neodehraje na zádech malého počtu lidí, nýbrž na zádech největšího počtu; ať je válka, nebo valutní krize, nebo cokoliv, je to chudák, který si to odnáší nejdřív a nejtíže; není prostě mezí a dna bídy. To nejzpuchřelejší na světě není krov bohatých, nýbrž krov chudých; zatřeste světem a pak se jděte podívat, koho to zasypalo.

Co tedy činit? Pokud mne se týče, neutěšuji se příliš slovem "vývoj"; myslím, že bída je jediná věc na světě, která se nevyvíjí, ale jen chaoticky roste. Avšak není možno odkládat otázku chudých do nějakého příštího řádu; má-li se jim vůbec kdy pomoci, musí se začít už dnes. Je ovšem otázka, má-li k tomu dnešní svět dosti mravních prostředků; komunismus praví, že nikoliv; nuže, je to právě tento zápor, v čem se rozcházíme. Nechci sice tvrdit, že jest dost dokonale spravedlivých v této sociální sodomě; ale v každém z nás sodomských je kousek spravedlivého, a já věřím, že bychom se mohli po delší námaze a mnohém mávání rukama dohovořit na zcela slušné spravedlnosti. Komunismus však praví, že se dohovořit nemůžeme; patrně vůbec pochybuje o lidské hodnotě většiny lidí, avšak o tělo věci bude mi mluviti dále. Dnešní společnost se nesesypala, když provedla jakous takous ochranu nezaměstnaných, zestárlých a nemocných; neříkám, že to stačí, avšak důležité je pro chudé i pro mne, že aspoň tolik bylo možno provésti dnes, hned na místě, bez rozčileného čekání na slavnou chvíli, kdy zavlaje prapor revoluce.

Věřiti, že problém chudých je úkolem dnešního a ne teprve příštího řádu, to znamená ovšem nebýti komunistou. Věřiti, že důležitější je kus chleba a teplo v kamnech dnes nežli revoluce za dvacet let, to znamená velmi nekomunistický temperament.

Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.

V jedné baladě praví Jiří Wolker: "Nejhlouběji v tvém srdci, Chudý, vidím nenávist." Je to strašlivé slovo, ale zvláštní je, že je docela nesprávné. Na dně srdcí chudých lidí je spíše podivuhodná a překrásná veselost. Dělník u stroje si daleko chutěji zašprýmuje nežli fabrikant nebo ředitel továrny; zedníci na stavbě užijí víc legrace než stavitel nebo domácí pán, a zpívá-li někdo v domácnosti, je to rozhodně spíše služka drhnoucí podlahu nežli její paní. Takzvaný proletáře od přírody nakloněn téměř radostnému a dětskému pojímání života; komunistický pesimismus a zasmušilá nenávist jsou do něho uměle pumpovány, a k tomu ještě nečistými troubami. Tento import zoufalé pochmurnosti se nazývá "výchova mas k revolučnosti" nebo "posilování třídního vědomí". Chudému, který má tak málo, berou ještě primitivní radost ze života; to je první splátka na budoucí lepší svět.

Nehostinné a nelidské je klima komunismu; není střední temperatury mezi mrazivou buržoazií a revolučním ohněm; není nic, čemu by se proletář směl s požitkem a nerušeně oddat. Není na světě oběd nebo večeře; buď je to plesnivá kůrka, chudého nebo žranice pánů. Není už láska, nýbrž buď perverze bohatých, nebo proletářské plození dětí. Buržoa vdechuje svou vlastní hnilobu a dělník souchotiny; tím jaksi vymizel vzduch. Nevím, zda se žurnalisté a spisovatelé vemluvili v tento nesmyslný obraz světa nebo zda vědomě lhou; vím jenom, že naivní a nezkušený člověk, jímž je většinou proletář, žije ve strašlivě zkresleném světě, který mu skutečně nestojí za nic jiného, než aby byl z kořene vyvrácen. Avšak ježto takový svět je jenom fikce, bylo by velmi načase z kořene vyvrátit tuto ponurou fikci třeba nějakým revolučním činem; v tom případě jsem nadšeně při věci. Není pochyby, že v našem slzavém údolí je příliš mnoho nevýslovného neštěstí, přemíra strádání, poměrně málo blahobytu a nejméně radosti; pokud mne se týče, nemyslím, že bych měl ve zvyku líčit svět nějak zvlášť růžově, ale kdykoli zakopnu o nelidskou zápornost a tragičnost komunismu, chtěl bych křičet v rozhořčeném protestu, že to není pravda a že to přece vše takhle nevypadá. Poznal jsem velmi málo lidí, kteří by si nevysloužili cibulačkou drobet spásy; velmi málo těch, na které by jen trochu střízlivý a rozšafný Hospodin mohl dštít oheň a síru. Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných lidských tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je slaboduchá filantropie; ano, patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je to člověk.

Velmi lehko dejme tomu se řekne, že les je černý, ale žádný strom v lese není černý, nýbrž je červený a zelený, poněvadž je to obyčejná borovice nebo smrk. Velmi lehko se řekne, že společnost je špatná; ale běžte hledat zásadně špatné lidi. Pokuste se soudit svět bez brutálních generalizací; za chvilku vám nezůstane z vašich zásad ani šňupka. Předpokladem komunismu je umělá nebo úmyslná neznalost světa. Praví-li někdo, že nenávidí Němce, rád by mu řekl, aby šel mezi ně žít; za měsíc bych se ho zeptal, nenávidí-li svou německou bytnou, má-li chuť podřezat germánského prodavače ředkviček nebo zaškrtit teutonskou babičku, která mu prodává sirky. Jeden z nejnemorálnějších darů lidského ducha je dar generalizace; místo aby shrnuli zkušenosti, hledí je prostě nahradit. V komunistických novinách se nedočtete o světě nic, než že je naskrze mizerný; pro člověka, kterému není omezenost vrcholem poznání, je to trochu málo.

Nenávist, neznalost, zásadní nedůvěra, to je psychický svět komunismu; lékařská diagnóza by řekla, že je to patologický negativismus. Stane-li se člověk masou, snad je snáze přístupen této nákaze; ale v privátním životě s jim nelze vyjít. Postavte se na chvilku vedle žebráka na rohu ulice; všimněte si, kdo z chodců nejspíš vyšpulí z kapsy ten šestáček; jsou to v sedmi případech z desíti lidé, kteří sami se pohybují na mezi chudoby; ostatní tři případy jsou ženské. Z tohoto faktu by komunista pravděpodobně vysoudil, že buržoa má tvrdé srdce; já však z toho vysuzuji něco krásnějšího, totiž že proletář má většinou měkké srdce a je v gruntu nakloněn vlídnosti, lásce a obětavosti. Komunismus se svou třídní nenávistí a vzteklostí chce z tohoto člověka učiniti canaille; takového ponížení si chudý člověk nezasluhuje.

Dnešnímu světu není třeba nenávisti, nýbrž dobré vůli ochoty, shody a spolupráce; je mu třeba vlídnějšího morálního klimatu; myslím, že by se s trochou obyčejné lásky a srdečnosti daly ještě dělat zázraky. Zastávám se dnešního světa, ne proto, že by to byl svět bohatých, ale protože to je zároveň svět chudých a pak těch prostředních těch drsných mezi žernovy kapitálu a třídního proletariátu, kteří dnes jakž takž udržují a zachraňují největší část lidských hodnot. Neznám celkem oněch deset tisíc bohatých a nemohu je tedy soudit; avšak soudil jsem třídu, jež se nazývá buržoazie, tak, že mi byl vytýkán špinavý pesimism. Říkám to proto, abych měl tím větší právo zastati se do jisté míry těch, k jichž vadám a vinám jistě nejsem slepý. Proletariát nemůže tuto třídu-nahraditi, ale může do ní vejít. Není proletářské kultury přes všechny programové švindle; není dnes celkem ani národopisné kultury, ani aristokratické kultury, ani náboženské kultury; co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní. Kdyby se proletariát hlásil o svůj podíl na této tradici, kdyby řekl: Dobrá, převezmu dnešní svět a budu na něm hospodařit se všemi hodnotami, které v něm jsou, snad bychom si mohli na zkoušku plácnout; ale hne-li se komunismus vpřed nejprv tím, že šmahem odmítá jako nepotřebný brak všecko, čemu říká buržoazní kultura, pak sbohem; pak trochu odpovědný člověk začíná bráti v počet, co by se takhle zmařilo.

Už jsem řekl, že skutečná chudoba není instituce, nýbrž neštěstí. Můžete převrátit všechny řády, ale nezabráníte tomu, aby člověka nepotkávalo neštěstí, aby nebyl nemocen, netrpěl hladem a zimou, nepotřeboval pomocné ruky. Dělejte co dělejte, neštěstí ukládá člověku úkol morální a nikoli sociální. Tvrdá je řeč komunismu; nemluví o hodnotách soucitu, ochoty, pomoci a lidské solidarity; praví sebevědomě, že není sentimentální. Ale právě to je mi to nejhorší, že není sentimentální, neboť já jsem sentimentální jako kterákoliv služka, jako každý hlupák, jako každý slušný člověk; jen rošťák a demagog není sentimentální. Bez sentimentálních důvodů nepodáš bližnímu sklenici vody; rozumové důvody té nepřivedou ani k tomu, abys pomohl na nohy člověku, který sklouzl.

Pak je tu otázka násilí. Nejsem stará panna, abych se křižoval při slově "násilí"; přiznám se, že bych někdy s chutí natloukl člověku, který říká špatné důvody nebo lže; pohříchu to nejde, protože buď jsem já slabý na něj, nebo on je příliš slabý, než aby se mohl bránit. Jak vidíte, nejsem zrovna statečný; ale kdyby měšťáci začali provolávat, že půjdou vyvraždit chudé lidi, sebral bych se jistě a běžel bych pomoci chudým lidem. Slušný člověk nemůže být s tím, kdo vyhrožuje; i boj je fair play, a agitátor, který křičí po ozbrojení proletariátu, aniž by se stejně horlivě přimlouval za povinné ozbrojení měšťáků od hokynáře po bankovního ředitele, rozvrací lidskou společnost nikoli násilím, nýbrž porušováním přirozené a prosté čestnosti. Říká se mi "relativista" pro zvláštní a patrně dosti těžkou intelektuální vinu, že se snažím všemu porozumět; párám se ve všech naukách a ve všech literaturách až po černošské povídačky a objevuji s mystickou radostí, že při troše trpělivosti a prostoty se lze jakž takž srozuměti se všemi lidmi jakékoliv kůže nebo víry. Je tu patrně jakási společná lidská logika a zásoba společných lidských hodnot, jako je láska, humor, chuť k jídlu, optimismus a mnohé jiné věci, bez kterých se nedá žíti. A tu mne někdy jímá hrůza, že se nemohu srozumět s komunismem. Chápu jeho ideály, ale nemohu pochopit jeho metodu. Někdy mi je, jako by mluvil cizí řečí a jako by jeho myšlení podléhalo jiným zákonům. Věří-li jeden národ, že se mají lidé navzájem snášet, a jiný, že se mají navzájem sníst, je to diference sice velmi malebná, ale nikoli naprosto zásadní; avšak věří-li komunismus, že zastřelit člověka odzadu není zločin, pak je tu něco, čemu nemohu rozumět, třeba se mi to říká po česku; mám hrozný dojem chaosu a skutečnou úzkost, že takhle se nikdy nesmluvíme.

Věřím až podnes, že je jistých mravních a rozumových pět švestek, po nichž člověk poznává člověka. Metoda komunismu je široce založený pokus o mezinárodní nedorozumění; je to pokus roztříštit lidský svět na kusy, které k sobě nepatří a nemají si co říci. Co je dobré na jedné straně, nemůže a nesmí být dobré na druhé straně; jako by nebyli tedy i tam lidé fyziologicky a morálně titíž. Pošlete na mne nejortodoxnějšího komunistu; neskolí-li mne na místě, doufám, že se s ním osobně shodnu ve spoustě věcí, pokud se ovšem netýkají komunismu. Avšak komunismus se zásadně neshodne s těmi druhými ani v tom, co se netýká komunismu; mluvte s ním o funkci sleziny a on řekne, že je to měšťácká věda; podobně existuje měšťácká poezie, měšťácký romantism, měšťácká humanita a tak dále. Síla přesvědčení, jakou najdete u komunistů v každé maličkosti, je téměř nadlidská: ne proto, že by to přesvědčení bylo tak povznášející, nýbrž proto, že se jim posléze nepřejí. Nebo snad to není síla přesvědčení, nýbrž rituální předpis nebo koneckonců řemeslo.

Ale čeho je mi zvláště líto, jsou právě proletáři, kteří jsou takto přímo vyříznutí z ostatního vzdělaného světa, aniž by se jim to nahradilo něčím jiným než luznou vyhlídkou na rozkoše revoluce. Komunismus uzavírá kordon mezi nimi a světem; a jste to vy, komunisté intelektuálové, kdo stojí s pestře pomalovanými štíty mezi nimi a vším tím, co je připraveno pro ně jako podíl pro nově příchozí. Ale ještě je místo pro holubici míru, ne-li mezi vámi, tedy nad vašimi hlavami nebo přímo shůry.

Je mi lehčeji, když jsem řekl aspoň tolik, třebaže to není vše; je mi, jako bych se vyzpovídal. Nestojím v žádném houfu a moje pře s komunismem není pře zásad, nýbrž osobního svědomí. A kdybych se mohl přít se svědomím a nikoli se zásadami, věřím, že by nebylo nemožno aspoň si rozumět, a už to by bylo mnoho.

Přítomnost 4. XII. 1924


(Převzato z http://capek.misto.cz/komunista.html )

Martin 1

sobota 22. března 2008

Konzervativismus a liberalismus

V médiích se na nás valí různe -ismy a proto nebude špatné přiblížit si obsah dvou z často používaných pojmů končících na -ismus. Častokrát se stává, že jsou tyto termíny používány v jejich přenesených významech, nebo užívány bez dalšího doplnění a tak dochází postupně k posunu jejich významu.

Konzervativismus - možná bych měl napsat raději konservativismus - je myšlenkový směr, jehož příznivci mají za to, že současný stav ve společnosti je dobrý a nelze ho již k lepšímu změnit. Konzervativci často zastávají tradiční hodnoty společnosti, jako je například náboženství, rodina a tradice. Konzervativní společnost je skeptická ke změnám, je stabilní a její ekonomický růst je pozvolný. V myšlení lidí převládají mírně stereotypní názory.

Liberalismus. Pokud modifikujeme výše zmíněnou definici, můžeme o liberálně smýšlejících lidech říci, že mají zato, že současný stav je dobrý, ale lze ho ještě zlepšit. Liberálové se vyznačují vysokou tolerancí - což na jednu stranu zaručuje pokrokové myšlení, na stranu druhou ovšem posouvá morálku na druhou kolej. Liberální společnost je velmi dynamická, ale i labilní s častými výkyvy. Liberálové prosazují teorii co možná nejmenších zásahů státu do svobod občanů, na rozdíl od konzervativců odmítají aby právo regulovalo morálku - s tím souvisí liberální názory na legalizaci drog, potratů a eutanázie.

Poněkud paradoxní případ jsou pak sňatky osob stejného pohlaví. Ačkoliv se de facto jedná o zabudování morálních zásad do práva (ve smyslu zrovnoprávnění dlouhodobého soužití dvou osob stejného pohlaví s manželstvím - po stránce ekonomické a právní) - jsou tyto sňatky převážně prosazovány právě liberálně smýšlejícími lidmi.

Poslední termín, který souvisí s liberalismem a rád bych jej zmínil, je libertarianismus. Tento vyznačuje liberální přístup v ekonomii, jiným názvem také laissez-faire. Je zastáván například Václavem Klausem, ačkoliv by se tento člověk za příznivce myšlenkového a politického liberalismu označit dozajista nedal.

Přístup laissez-faire požaduje po státu minimální zásahy do ekonomiky.
Klasická libertariánská země je USA, kde je prosazována co nejnižší regulace ekonomiky, projevuje se to například nízkými daněmi, větší volností firem v oblasti pracovního i obchodního práva... Tento přístup na jednu stranu vede k vysoce tržnímu prostředí a rapidnímu ekonomickému růstu, na druhou stranu ovšem špatně přerozděluje bohatství - rozptyluje střední třídu mezi vysoce bohaté občany a extrémně chudé.
Laissez-faire také vede k vytváření monopolů, proto je nutná existence antimonopolních úřadů. Dalšími vyplývajícími nevýhodami jsou také
  • špatné postavení zaměstnanců
  • slabý státní sociální systém (sociální podpora je založena na komerčních smlouvách, které si zaměstnanci mohou či nemusí sjednat - to se týká v USA například i zdravotního pojištění, které je pro velkou část populace finančně nedostupné)
  • možnost kolapsu celého systému - zde bych poukázal na Velkou depresi v roce 1929 kde z nedostatku právního rámce došlo k zacyklení ekonomiky.
Martin 1

úterý 18. března 2008

Paroplyn Úžín?

Co rozvířilo ústecké vody v poslední době nejvíce je plánovaná stavba energetické společnosti. ČEZ se totiž rozhodla postavit v blízkosti Ústí nad Labem paroplynovou (tedy spalující plyn) elektrárnu.

Místní noviny se věci chytily a rozpoutaly kolem stavby mediální cirkus. Předmětu se týkala i interpelace ústecké poslankyně Mertinové /ČSSD/ na ministra životního prostředí. Stenozáznam ústní interpelace ze čtvrtka 13. března si můžete přečíst na stránce
http://www.psp.cz/eknih/2006ps/stenprot/028schuz/s028084.htm#r6 . Je k dispozici i záznam MP3.

Paroplynové elektrárny se považují za jedny z nejméně znečišťujících tepelných elektráren. V tomto smyslu by se dal považovat i problém, který nastínily místní noviny za marginální.

Jakožto podstatnější argument se jeví plán rozvoje Ústí nad Labem. Při současné expanzi se v něm počítá právě i s Úžínem, kam by měl směřovat v budoucnu ústecký růst i rozvoj. Proto by se mohla opakovat situace, kdy město doroste průmyslové zóny přesně tak, jak se to v minulosti stalo v případě Spolchemie nebo společnosti SETUZA.

Město by mělo znovu zvážit svůj budoucí rozvoj a poučit se z předešlých chyb.

Martin 1

sobota 15. března 2008

Tři zásadní chyby při volbě do Poslanecké sněmovny PČR

1) 14 nevyvážených krajů
Krajské dělení má samozřejmě svůj význam. Máme krajskou samosprávu a existence krajů a dalších samosprávných územních jednotek je důležitá.
Ovšem při volbách do PSPČR nastává docela nepříjemný problém. Pokud porovnáte početně jednotlivé kraje, zjistíte, že rozdíl např. mezi libereckým a středočeským krajem je značný.
Jak to tedy funguje?
Místo, aby existoval jeden volební obvod "ČR" máme jich 14. Díky tomu jsou sice kandidátní listiny přehlednější, ovšem nastává tato situace.
Po skončení voleb se sečte počet všech hlasů (2006 - 5 348 976) a toto číslo se vydělí 200 a vznikne tzv. republikové mandátové číslo. Samotné číslo však neurčuje, kolik stačí hlasů, aby získal poslanec mandát, ale kolik je třeba v kraji odevzdat platných hlasů, aby z kraje mohl být vyslán jeden poslanec. Jelikož nejsou čísla beze zbytku dělitelná, dochází zde k první deformaci. Následně pak dochází k tomu, že poslanec z libereckého kraje potřebuje téměř dvojnásobnou podporu voličů, než jeho kolega z kraje Hlavní město Praha.
Samozřejmě, menší obvody by měly dostat méně poslanců, ovšem mělo by těmto poslancům stačit zhruba stejné procento voličů, což tento systém nezaručuje.
Dochází k porušení jedné ze zásad zastupitelské demokracie - přibližně stejně velké volební obvody. Pomohlo by tedy lidnaté kraje "rozkrájet" na více částí o zhruba stejném počtu voličů.

2) Deformovaný volební dělitel
Nyní máme tedy situaci - lidé odvolili a krajům se přiřadil určitý počet poslanců. Jak tyto poslance vybíráme?
Je to pomocí tzv. D'Hondtovy metody volebního dělitele. Ta probíhá tak, že se v jednotlivých krajích strany seřadí podle počtu obdržených hlasů a tyto hlasy se postupně dělí čísly 1,2,3,4... Pokud je v kraji získáno př. 20 poslanců, budou hlasy voleny nejvíce číslem 20.
Následně se zjistí, kolikrát každá strana v dělení "vyhrála" a tolik získá mandátů v PSPČR.
Výhodou samozřejmě je, že se snadno rozdělí veškeré mandáty.
Problémem je, že D'Hondtova metoda rozděluje mandáty na základě číselných hodnot odevzdaných hlasů, nikoliv procentuálně a tak zvýhodňuje početnější a větší politické strany na úkor těch menších. A jistě si dovedete odvodit že na malé krajské úrovni je tato deformace značná. Nemělo by existovat aby odevzdaný hlas měl větší hodnotu, pokud ho dám velké straně, než pokud ho dám malé - což se zde bohužel uplatňuje.

3) Tvrdě nastavená uzavírací klauzule
Co to je "uzavírací klauzule" ? To je těch pověstných 5% které podmiňují vstup do poslanecké sněmovny. Původně bylo toto číslo větší a je, stejně jako D'Hondtova metoda, pozůstatkem tzv. Opoziční smlouvy.
Představte si tedy, že jsou menšinové názory poprvé deformovány už krajským přepočtem mandátového čísla, dále D'Hondtovou metodou na krajské úrovni a nakonec ještě 5% hranicí pro vstup, která samozřejmě "nepřidělené mandáty" - tj. které by získaly strany s 5% a méně mandáty de facto přiřazuje opět nejpočetnějším stranám (nikoliv tedy podle procentuální úspěšnosti).

Pro ilustraci nabízím přehled voleb do PSPČR z roku 2006. Je zde uvedeno kolik strana dostala % hlasů a kolik dostala % mandátů v PSPČR a procentuální deformaci.

ODS - 35,38% hlasů - 40,50% mandátů + 13%
ČSSD - 32,32% hlasů - 37,00% mandátů + 13%
KSČM - 12,81% hlasů - 13,00% mandátů + 1%
KDU - 7,22% hlasů - 6,50% mandátů - 10%
SZ - 6,29% hlasů - 3,00% mandátů - 52%

Tj. první tři strany si polepšily o 13%, respektive 1% mandátů, než na které "měly nárok" a systém naopak poškodil KDU-ČSL desetiprocentní a SZ dvaapadesátiprocentní ztrátou.

Je nutné si uvědomit, že parlament je náš nejdůležitější orgán který reguluje každodenní život. Proto i metoda jeho ustavování má kritický význam.

Martin 1

pátek 14. března 2008

Zajímavé a důležité legislativní akty 1

Rád bych zde čas od času prezentoval zajímavé a důležité právní akty, které zrovna probíhají Sněmovnou. Novelizace či návrhy zákonů jsou vybírány subjektivně. Uvítáme, když nás na některé důležité zákony upozorníte i vy čtenáři.

První bych uvedl sněmovní tisk 142 tzv. "protikuřácký zákon". V zobrazení legislativním procesu vidíte několik různých pozměňujících návrhů - nejtvrdší ze strany zdravotního výboru, nejměkčí ze strany hospodářského výboru. Tento převratný zákon zařazen na pořad jednání 28.schůze (od 11. března 2008)
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=142

Lisabonská smlouva - sněmovní tisk 407 - důležitá evropská reformní
smlouva, o které se hodně mluví. Jedná se o velký zásah do původní
Evropské smlouvy. Připomínám, že tato Lisabonská smlouva je jakousi
kompromisní verzí původně nepřijaté Euroústavy. Přijetí ústavního
dokumentu by pro EU znamenalo přiblížení se federaci. Zatím má tato
organizace nejblíže konfederaci. Lisabonská smlouva mírně mění
organizační strukturu, ale její vertikální dělbu moci (tj. vztah členů
s EU) nechává prakticky stejnou.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=407

A nakonec - sněmovní tisk 332 - novelizace Ústavy umožňující přímou
volbu prezidenta občany na základě dvoukolového systému (na principu
volby do Senátu). Způsob navrhování kandidátů je podle této novely
následující - kandidáty by mohlo navrhnout 10 senátorů, 20 poslanců,
nebo 10 000 občanů starších 18 let pomocí petice. Projednávání tohoto
návrhu bylo odročeno do 31.5.2008.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=332

Martin 1

středa 5. března 2008

Kontakty

Pokud nás chcete kontaktovat, využijte našeho e-mailu. Pokud tento e-mail chcete adresovat konkrétnímu členovi, uveďte to zřetelně v předmětu zprávy.

Náš e-mail:
Demokratická iniciativa e-mail

pátek 29. února 2008

Jak pracujeme?

Jak tento blog funguje?

DEI není klasickým případem blogu. Zatímco u běžného internetového deníčku je běžné, že vyjadřuje subjektivní názory a pohledy jednoho člověka, my pracujeme jinak.

Celá debata ohledně našeho projektu i jednotlivých prací probíhá neveřejně v diskusním klubu, kde se každý člen může k obsahu a formě vyjádřit, popřípadě i vyvolat hlasování.

Články z tohoto blogu můžete prakticky rozdělit do tří kategorií
  1. Články obecné vůle - tento druh článků vznikl na základě obecné vůle, kde nepřevažuje autorský prvek některého ze členů. Tento druh článků je nepodepsaný. Kromě případu, který jsem již zmínil, budou články bez podpisu informovat i o formálních a nesporných záležitostech blogu, jako jsou například tyto informace.
  2. Články autorské - u těchto článků je patrná iniciativa autora. Autor zpravidla upřednostňuje svůj pohled na věc. DEI se snaží o maximální objektivitu a pestrost názorů a tak bude motivovat i své autory, přesto umožňujeme i seberealizaci. Články tohoto druhu budou podepsané, pokud dojde k nesouhlasné reakci ostatních členů, bude o těchto článcích hlasováno, popřípadě se na jejich vzniku bude podílet více autorů. Tito další autoři budou uvedeni jako editoři.
  3. Články externistů - pokud nám externista zašle svůj článek, bude o něm diskutováno uvnitř naší členské základny. Článek externisty nesmí být v rozporu s naším základním cílem a nesmí být vetován žádným členem. V případě že článek projde vnitřní debatou, bude uveřejněn s označením, které si bude externista přát.
Doufám, že se nám podařilo alespoň částečně nastínit jak budeme pracovat. Pokud máte nějaké nejasnosti a dotazy, nebojte se využít našeho e-mailu. Rádi s vámi budeme komunikovat. Není vyloučené že na váš podnět doplníme či opravíme některý náš článek, či vyvoláme debatu, nebo nabídneme členství.

Členové

DEI není projektem jednoho člověka, jedná se o kolektivní práci několika lidí. Zde zveřejníme seznam členů. Kvůli jejich osobní bezpečnosti nezveřejňujeme jejich kompletní kontaktní údaje.
Pokud chcete některého člena kontaktovat, použijte k tomu e-mail celé skupiny, ale v předmětu zprávy zřetelně uveďte adresáta zprávy.

Číslo člena - Přezdívka v blogu - Kraj - Specializace

1 - Martin 1 - Ústecký - právo
2 - Richard 2 - Olomoucký - právo
3 - Markéta 3 - Ústecký - veterinární medicína
4 - Jan 4 - Ústecký - právo
5 - Martin 5 - Ústecký - elektrotechnika
6 - Vojtěch 6 - Ústecký - ekonomie
7 - Bohumil 7 - Ústecký - právo
8 - Milan 8 - Vysočina - právo

Kdo jsme?

Jsme skupina mladých demokratů a naším hlavním cílem je osvěta stejně mladých a mladších lidí, nebráníme se ale debatě s kýmkoliv.
Rádi bychom diskutovali o všech tématech a poskytovali odborné i laické názory; poskytovali informace.
Důležitá je pro nás názorová pestrost a vyváženost.
Nejsme ideologicky zatíženi.
Naším hlavním cílem je poskytnout názorovou alternativu k současným zdrojům informací a zároveň vzbudit zájem o věci veřejné, protože podle nás je jen takový zájem základním předpokladem pro skutečnou a fungující demokracii. Člověk sezájmem o věci veřejné a s širokou paletou alternativních názorů si, podle nás, může vytvořit kvalitní vlastní názor a stává se odolnějším vůči extremistickým teoriím, demagogii a dezinformacím.
Naším cílem je občanská společnost se vzdělanými, poučenými lidmi kteří se zajímají o dění okolo sebe a mají pevný vlastní názor postavený na argumentech spíše než na názorech
stranických leaderů.
Naše činnost je především diskuse mezi členy, ale i mezi členy a veřejností, diskuse o politice, demokracii a celkově osvěta.